Perenská cesta

Smírčí kříže v katastru obcí Třebihošť a Horní Dehtov jsou ve vzdálenosti od 20 do 300 m od tzv. císařské cesty, která byla postavena asi za sedmileté války s Pruskem v letech 1756 až 1763 a táhla se po návrší od Kuksu přes Hřibojedy, Libotov, Zálesí, Čertovy hrady a zátluckými lesy k dehtovskému Záhorčí a spojila se v Horním Dehtově s cestou Brusnickou. Na Perných je cesta pojmenována podle Valdštejnova stavitele Giovanni Pieroniho, cesta znovu odbočuje ke zvičinským stráním. Spojovala tamnější bojiště a bojiště na Zálesí, odkud císař Josef II. nechal střílet na nepřátele za Labem. Na severních stráních jsou dosud znatelné zákopy, kde byla umístěna děla. Místní název „Na patriích“ pochází z původního „Na bateriích“.

Giovanni Battista Pieroni da Gagliano (1586  -  1654)

pocházející z Toskánska, rodák ze San Miniata u Florencie, žák B. Ammanatiho přišel do Čech přes Vídeň, popřípadě přes Rakousko. Jeho činnost je doložena v Praze již roku 1622. Kdy a v jakých souvislostech se objevil na Moravě není zatím známo. Poměrně nejpřesnější jsou informace o Pieroniho opevňovacích pracích na brněnském Špilberku v letech 1640 a 1648 a v Uherském Hradišti od roku 1644, při nichž projevil především své technické schopnosti. Pro přechodné údobí druhé čtvrti 17. století je nejvýznamnější jeho souběžná činnost v brtnickém zámku a sousedním paulánském klášteře od roku 1627 u Jihlavy.

V zámku se architektův podíl omezil patrně jen na adaptaci některých prostor. V klášteře na předhradí navrhl novostavbu konventu a podstatnou úpravu někdejšího luteránského kostela sv. Matouše, u něhož byl klášter založen. Pieroni je prvním projektantem, byť cizího původu, který otevřel nečetné a převážně nahodilé vztahy mezi architekturou Itálie a Čech. Také u Pieroniho je nesnadné přesněji zjistit slohové východisko jeho tvorby, a to nejen pro nedostatek autorsky zaručených prací, ale asi i pro značnou diferenciaci projevu. Patrně byl žákem některého z římských mistrů, který měl zase blízko k Vignolovi a Michalangelovi. Tento římský vliv byl však snad utlumen a modifikován některou ze severoitalských oblastí (asi Janovskou), přičenž nelze vyloučit ani podíl rakouského prostředí, v kterém se jakožto císařský a fortifikační inženýr často objevoval.

V roce 1624 císařský vojenský inženýr a specialista na pevnostní stavby Giovanni Pieroni přibyl mezi Valdštejnovy architekty. V Praze na Malé Straně byla Valdštejnem v roce 1623 zahájena stavba monumentálního paláce a za autora projektu bývá označován Andrea Spezza, na jeho dalších variantách se podíleli i Giovanni Battista Pieroni a Niccolo Sebregondi. V roce 1627 si uznání vysloužil Pieroni, protože se blížila k dokončení salla terena v zahradě budovaného paláce, stavěná podle jeho projektu.

Od roku 1630 působil v Jičíně, mezi vedoucí architekty patřil opět Niccolo Sebregondi, kontrolními úkoly a mimořádnou projekcí pověřoval Valdštejn Giovanni Pieroniho, který měl vévodovu plnou důvěru a byl jeho technickým a uměleckým poradcem. Řešení jičínského kostela sv. Jakuba Většího, jehož stavba byla zahájena v roce 1627, je shodná se stavbou pražské lodžie Valdštejnského paláce a ukazuje na jednoho a téhož architekta italského poklasického školení, Giovanni Pieroniho. Kostel byl v roce 1630 vyveden do výše druhého lešení, roku 1634 byla stavba přerušena.

Za tyto služby udělil Valdštejn v léno Velehrádek spolu s Červenými Poličany Giovannimu Pieroni. Dne 10. února 1629 učinil jako cizozemec manský slib v Jičíně, 30. března 1630 slib domácí a již 30. dubna 1630 dostává manský list a oba statky Velehrádek s Červenými Poličany se dvěma dvory s poli, lukami a vesnice Lanžov, Dehtov Dolení, Zábřezí, Doubravice a Trotina. V roce 1654 žádal krále Ferdinanda III. o propuštění Velehrádku a Červených Poličan z manství, ale zemřel ještě před obdržením propouštěcího listu.

V roce 1656 získali statky Velehrádek a Červené Poličany František a Václav Pieroni da Gagliano, synové Giovanni Pieroniho. Žádosti o propuštění statků z manství Ferdinand III. vyhověl a dne 26. dubna 1656 je jako svobodné dědictví pozůstavil. Synové museli statky pro dluhy prodat v dubnu 1657 Kryštofu Ferdinandu Kotulínskému z Kotulína a Křížkovic.